V dnešním cestopisu se podíváme do města, či spíše už jen městečka, Portobelo. Od 16. do 18. století byste našli jen velmi málo významnějších míst ve střední Americe, než bylo v té době právě Portobelo. Z Portobela totiž vozili španělští conquistadóři (dobyvatelé) zejména incké zlato, stříbro a další tovar do Španělska. Z Incké říše (dnešního Peru) vozili tovar loděmi v Pacifiku až do Ciudad de Panama a ze Ciudad de Panama po souši do Portobela a odtud na lodích přes Atlantik do Evropy.
Portobelo (španělsky: „Puerto Bello“ – „krásný přístav“, portugalsky Porto Belo a anglicky Portobello) je historický přístav v okrese Portobelo, provincie Colón, Panama. Nachází se v severní části Panamské šíje, 32 km severovýchodně od moderního přístavu Colón, který je u atlantického vstupu do Panamského průplavu. V roce 2010 mělo město populaci 4 559 obyvatel a funguje jako správní středisko okresu Portobelo.
Založeno bylo v roce 1597 jako přístav, který využívala Španělská říše k přepravě pokladů z peruánských dolů (přes Panama City na pacifické straně a po souši do Portobela) do Španělska. Město bylo opakovaně dobyto britskými korzáry a piráty, což vyvrcholilo úspěšným obléháním Královským námořnictvem v roce 1739 během války o Jenkinsovo ucho.
Jeho ekonomika získala výrazný impuls na konci 19. století během výstavby Panamského průplavu. V roce 1980 UNESCO vyhlásilo opevnění na karibské straně Panamy: Portobelo-San Lorenzo, včetně ruin španělských koloniálních opevnění a nedalekého Fort San Lorenzo, za světové kulturní dědictví lidstva
.
Historie
Portobelo bylo založeno v roce 1597 španělským dobyvatelem a později guvernérem Franciscem Velardem y Mercadem a rychle nahradilo Nombre de Dios jako hlavní místní přístav pro peruánské-incké stříbro a zlato. Legenda praví, že Kryštof Kolumbus původně pojmenoval přístav „Puerto Bello“, což znamená „Krásný přístav“, v roce 1502. Poté, co anglický korzár Francis Drake zemřel na úplavici v roce 1596, byl pohřben na moři v olověné rakvi u Portobela, což připomíná současný ostrove Isla Drake („Drakeův ostrov“) u ústí přístavu.
Během 16. až 18. století byl důležitým přístavem pro vývoz stříbra v Nové Granadě a jedním ze dvou atlantických přístavů na trase španělské pokladní flotily. Španělé zde postavili obranné opevnění, aby jej chránili před útoky jiných evropských mocností. V roce 1601 angličtí korzáři vedení Williamem Parkerem, dobyli Portobelo od Španělů. Velšský korzár Henry Morgan tento úspěch zopakoval v roce 1668, když vedl 450 korzárů a překonal jeho silné opevnění. Jeho piráti jej pak 14 dní plenily, než se stáhly. V roce 1680 byl znovu dobyt anglickým pirátem Johnem Coxonem.
V roce 1726 zahájilo Královské námořnictvo blokádu Portobela pod velením admirála Francise Hosiera ve snaze zabránit návratu španělské pokladní flotily do Španělska. Hosierova flotila strávila delší dobu zakotvena v Bastimentos 11 km severovýchodně, během níž Hosier a mnoho námořníků jeho flotily zemřeli na tropické nemoci. O 13 let později byl přístav dobyt 21. listopadu 1739 britskou eskadrou pod velením admirála Edwarda Vernona během války o Jenkinsovo ucho. Toto vítězství vyvolalo vlnu veřejného uznání po celém Britském impériu. Pro Vernona bylo vyraženo více medailí než pro jakoukoli jinou britskou osobnost 18. století a po celých Britských ostrovech bylo jméno „Portobello“ uděleno místům a ulicím na počest vítězství, zejména Portobello Road v Londýně, čtvrti Portobello v Edinburghu a kasárnám Portobello v Dublinu. (Pozn.: anglicky se Portobelo píše Portobello, tedy se dvěma „ll“, což jsem ve videu použil i já.)
Španělé nakonec v roce 1741 získali Portobelo zpět po vítězství v bitvě u Cartagena de Indias. Britské snahy získat oporu na španělském Mohanu a narušit obchod s galeonami byly nakonec neúspěšné. Po válce o Jenkinsovo ucho Španělé přešli z používání velkých flotil, které přistávaly v několika přístavech, na malé flotily obchodující v široké škále přístavů, čímž si vyvinuli flexibilitu, která je učinila méně náchylnými k útokům. Lodě také začaly plout kolem Hornova mysu (mys Horn), aby obchodovaly přímo v přístavech na západním pobřeží jihoamerického kontinentu. (Pozn.:Jako válka o Jenkinsovo ucho se označuje konflikt mezi Velkou Británií a Španělskem, který probíhal v Americe v letech 1739 – 1748. Jeho příčinou byly vzájemné obchodní a územní spory v koloniích těchto států.)
Co uvidíte ve videu
V našem originálním videu uvidíte cestu zajímavým historickým autobusem ze Sabanitas do Portobela. Do Sabanitas jsem dojel autobusem z hlavního města Ciudad de Panama za cca 40 minut a ze Sabanitas do Portobela to trvá cca 1 hodinu. Už samotná cesta tímto historickým autobusem je zážitek nejen proto jak autobus vypadá, ale i kvůli hudbě typu reggaeton či salsa, bachata nebo cumbia, která v něm neustále řve na plné pecky.
Jinak v karibské časti Panamy tedy i v Portobelu žije víc potomků budovatelů Panamského průplavu z Afriky, tedy černochů, než v Pacifické části Panamy, tedy v hlavním městě Panamy, kde žije zase víc indiánů, bělochů a míšenců… Ve videu, kromě historických autobusů, uvidíte i hradby pevnosti a ruiny opevnění s děly, hlavní náměstí Portobela a obytné budovy dnešních obyvatel tohoto kdysi významného přístavu-pevnosti…
Portobelo je dnes malé, „ospalé“ městečko, kde nejsou ani pláže na koupání, takže hned druhý den jsem jel historickým autobusem do ještě menšího městečka Guaira a odtud lodí na ostrov „Isla Grande“, kde jsem se zdržel déle, poněvadž tam byly alespoň krásné pláže. Video z Isla Grande samozřejmě uvidíte v některém z našich dalších cestopisů.
